V březnu jsme s podobně smýšlejícími kolegy ze zastupitelstva uvedli do života myšlenku alespoň symbolického zrovnoprávnění sňatků stejnopohlavních párů. I když liberecká matrika nabízí uspořádání hezkého obřadu v prostorách historické radnice, účast zastupitele s právem oddávat, dodává tomuto administrativnímu úkonu ještě větší důstojnost a naplňuje tak i symbolickou rovinu. Nezáleží přece na orientaci, ale na důležitosti a kráse vztahu. Již tehdy jsem doufal, že se jedná jen o dočasné „řešení“ a brzy se v naší společnosti dočkáme nejen symbolické, ale i skutečné rovnoprávnosti.

Poslanecká sněmovna se do projednávání novely občanského zákoníku známé jako „manželství pro všechny“ zakousla v průběhu června. Dalo se očekávat, že diskuse o samotném zahájení projednávání bude provázena řadou výroků z obou stran názorového spektra. Ve čtvrtek 29. června novela prošla do druhého čtení. Do druhého ze tří, pak ještě zbývá projednání v Senátu a stanovisko prezidenta. I když ten se již vyjádřil, že myšlenku rovného manželství podporuje.

S každým dalším krokem blíž ke schválení manželství pro všechny bude diskuse bobtnat, nejen mezi politiky, ale i ve společnosti. Mimochodem, česká společnost vyjadřuje dlouhodobě nejvyšší a výrazně většinovou podporu LGBT+ právům, včetně práva na manželství, mezi zeměmi bývalého východního bloku. Aniž bych věřil, že můj názor osloví politiky, v jejichž rukou přijetí zákona je, chtěl bych poukázat na to, proč potřebujeme rovné manželství.

Pokud dnes někdo vstupuje do registrovaného partnerství, může celý proces vypadat jako opravdová svatba. Svatba se vším všudy. Jako v pohádce. Jenže jen jako. Jako v pohádce, která skončí hned druhý den, když se probudíte. Registrované partnerství je prostý administrativní úkon stejně jako registrace auta na oddělení registru vozidel. Oficiálně se jeho uzavření obejde bez svědků. Druhý člověk nevstupuje do vaší rodiny – zákon nezná švagry, švagrové, nestanete se strýcem či tetou. To vše jsou problémy spíše symbolické, ale mnohem větší problémy způsobuje nerovnost před právem v praktických věcech. Registrovaní partneři nemohou nabývat společného jmění, takže kvůli každé banalitě si musí vystavovat plnou moc. Při uzavření nájemní smlouvy na byt se nájemní smlouva uzavírá zvlášť, jako kdyby v bytě bydlely dvě cizí osoby. Při ukončení partnerství nemusí ani vypořádání „společného“ majetku řešit. V případě úmrtí partnera nemají nárok na vdovecký/vdovský důchod, ani nepřechází nárok na různé dávky.

Nejobtížnější situace je ve vztahu k dětem. Prostě si přiznejme, že homosexuálové mají děti z předchozích vztahů a v homosexuálních párech dnes vyrůstá přes tisícovku dětí. Jejich práva jsou současným zákonem o registrovaném partnerství zcela opomenuta. Po rozvodu se musí vztahy k dětem upravit, po rozpadu registrovaného partnerství jsou děti v právním vakuu. Když budeme vnímat oba rodiče jako rovnocenné partnery, bez ohledu na to, že jeden je zákonný (a biologický) a druhý faktický, který se stará stejně, děti v těchto vztazích nemají místo. Nemají žádné právo setkávat se s faktickým rodičem, nemají nárok na výživné, faktický rodič nemusí přispívat na jejich výchovu. Faktický rodič nemá právo na informace ze školy, nemá právo na informace o zdravotním stavu, ani být s dítětem při hospitalizaci v nemocnici. V kritické situaci, třeba když dojde k autonehodě zákonného rodiče a dítěte, faktický rodič nemá žádnou možnost podílet se na jeho léčbě, je z jeho života v zásadní chvíli vymazán. A takových momentů je více – děti nejsou nepominutelnými dědici, nemají nárok na sirotčí důchod.

Přijetí zákona o rovnoprávném postavení homosexuálních párů vlastně podporuje konzervativní vidění světa. Tradiční rodina, trvalý a pevný svazek, založený na vzájemné lásce a pochopení, se všemi povinnostmi manželů, jsou hodnoty, které přijetí manželství pro všechny posiluje.